V třináctém roce nového tisíciletí vydávají po více než třiceti letech existence své třinácté (řádné) studiové album, a všechno je, jak má být. Jsou stále tři (na bubenické sesli registrujeme novice Markuse „Makka“ Freiwalda) a po třech letech studiové odmlky vydávají album plné vytříbeného oldschoolového thrash metalu, co dostříkne dále než třitisícetřistatřiatřicet stříbrných stříkaček. SODOM.

Třebaže se nejen po minulém zářezu „In War And Pieces“ mohlo zdát, že Tomovi Angelripperovi a spol. již s ohledem na křížky na hřbetu (a tudíž logicky) poněkud dochází dech, není tomu tak. Nábojový pás se značkou gelsenkirchenské mlátičky totiž stále nebere konce, a i když je občas naplněn slepými náboji, neznamená to ještě, že by do něj kapela neuměla napáskovat i ty ostré a někdy kolikrát i z nejostřejších, jako právě v případě novinky „Epitome Of Torture“.

Netřeba v tom tedy hledat nějaké složitosti (ony ostatně nejsou), když je prostě a jednoduše zřejmé, že tentokráte si při nahrávání vše sedlo, jak mělo, a zejména pak v případě páně Angelripperovy autorské inspirace. Album je jako útočný granát, který SODOM odjistí a vrhnou vaším směrem sotvaže dozní „opatrnější“ předehra úvodní skladby „My Final Bullet“. Obsažená thrashmetalová výbušnina exploduje a její kovový obal se tak do okolí rozlétává jako střepiny neomylně zasahující cíl v deseti přesně mířených skladbách.

Zmíněná otevírací morda ještě dávkuje drobnou špetku řízné heavymetalové melodie, ale od následující, ultimativní „S.O.D.O.M.“, už jde do tuhého. Skladba, riffová nálož i Angelripperův řev odsýpají v ďábelském tempu a refrén, odsekávající jednotlivá písmenka z názvu skupiny, je ve své jednoduchosti naprosto skvělý. Podobně jako v časech dodnes nejlepšího zářezu sodomitů „Agent Orange“ (k jehož kvalitám by se mimochodem „Epitome Of Torture“ dalo směle přirovnat) následuje přehlídka učebnicového thrashe, korunovaného vesměs opravdu zvučnými skladbami. Ať už to vezmete z jedné strany, kde dále narazíte na titulní věc, škrábavě deathmetalovou „Stigmatized“ či syrově uhrančivou „Cannibal“, zprostředka (křišťálové tutovky „Shoot Today - Kill Tomorrow“ a „Invocating The Demons“) anebo ze strany druhé, kde si pro změnu své hájemství pevně obhajují střílečky „Katjuscha“, „Into The Skies Of War“ a „Tracing The Victim“, není prakticky kde hledat nedostatky, zvukové nevyjímaje.

Naší staří kamarádi SODOM zkrátka a dobře ještě stále nejsou k hození do smetí a naznačili nám to tím nejlepším možným způsobem. Pro letošek se tím pádem zaslouženě ujímají evropské thrashového žezla a mám takový neodbytný dojem, že už asi nebude nikoho, kdo by jim ho z jejich spárů vyrval. Nebo se mýlím?